Probudil jsem se brzy. Byla neděle a teprve půl šesté. Ve všední dny se ráno vstávat nechce. Jeden by si ležel a ležel. Ovšem je-li tady víkend, funguje zákon schválnosti: vzbudíš se ještě za rozbřesku a pak se trápíš. Usnout znovu nedokážeš a zaujmout vertikální polohu je brzo.
Asi pět minut jsem se převaloval z boku na bok, poté jsem se přece jen vyhrabal z postele a šel na toaletu. Cestou jsem se mrkl na mobil. Ten se právě, jako by na objednávku, otřásl a nabídl mi sms: «Můžu ti splatit dluh. Ihned. Michal».
Milé překvapení, už jsem začal být nervózní z toho, jak se ten mladý muž opožďoval s platbami.
Naťukal jsem mu odpověď: «Budu za hodinu. Neodcházej». A po návštěvě WC jsem se přemístil do koupelny. Abych se dal takříkajíc do pucu.
Michal byl jedním z mých nájemníků. Patřil mi malý útulný byteček v samém centru Prahy, který jsem pronajímal. Hlavní předností bytu, kromě exkluzívního umístění, byla nádherná terasa, z níž se bylo možno kochat úchvatným pohledem na malebné střechy okolních domů a kousek Muzea.
Michal tam žil téměř dva roky. Zpočátku platil včas, jako hodinky. Ale pak se to s platbami začalo nějak zadrhávat. V poslední době přestaly chodit vůbec. Volal jsem mu několikrát a vždy si vyslechl další «zítra». Marně jsem nadával a varoval, že už další prodlení nemíním tolerovat. Před několika dny jsem mu tedy poslal doporučeným dopisem upozornění, že se chystám vypovědět nájemní smlouvu pro neplacení.
Najednou tato sms. Navíc ve velmi neobvyklou hodinu. Ale i sám Michal byl člověk dost divný. Žil si na vysoké noze. Dobře se oblékal. Stravoval se v restauracích. Ale vlastní bydlení a auto neměl.
Bylo mu takových 23 nebo 24 let. Vysoký snad metr devadesát. Hezoun. Blonďaté vlasy se mu lehce vlnily na koncích. Měl atleticky stavěné tělo, které pravidelně posiloval ve fitness centru.
Hodil jsem do sebe sendvič, zapil ho džusem. Natáhl jsem si světlé lněné kalhoty, modrou lehkou rozhalenku bez rukávů a obul modré semišové boty. Pak jsem se zamyslel a doplnil svůj ohoz tenkým svetrem.
Zhodnotil jsem svůj odraz v zrcadle. Ujde. Na svá léta bezesporu vypadám dobře. Je pravda, že bříško se trochu zaobluje. Ale v pětačtyřiceti to je normální jev. Celkově vzato, dá se říci, že jsem muž plný sily a elánu.
Vyšel jsem z domu a odebral se na tramvajovou zastávku. Miluji pražské tramvaje. Přímo je zbožňuju. Zejména moji oblíbenou linku číslo 9, nazývanou páteřní, neboťprotíná Prahu z jednoho konce na druhý.
Právě do «devítky» jsem nastoupil. Vagón byl téměř prázdný. Málo kdo jezdí tramvají v neděli tak brzo ráno.
Tramvaj si ještě pamatovala staré časy. Byl to typ natřený červenou barvou s širokým průchodem uprostřed vozu. Drnčela na křižovatkách a houpala se na rovných úsecích tratě v bocích, jako obstarožní krasavice.
Dojel jsem na Václavák. Vyskočil na zastávce proti knihkupectví Akademia a popošel nahoru o pár bloků dál. Náměstí bylo ještě ospalé. Sem tam se loudali čínští turisté, kteří si přivstali, zřejmě je vzbudil časový rozdíl. Pod koněm, osedlaným svatým Václavem, se zuřivě líbala jakási dvojice.
Zabočil jsem do ulice Ve Smečkách. Prošel kolem několika nočních klubů, zmlklých a unavených. Pod nohama se mi pletly pouliční odpadky. Obaly z čokoládových tabulek, nějaké vstupenky, útržky novin.
Tady je ten můj dům. Zastavil jsem se před ním. Vytáhl z kapsy klíče. Domofon zde již delší dobu nefungoval.
A v tuto chvíli něco velkého a bílého žuchlo přímo na dlažbu asi tří metry ode mne. Pocítil jsem závan vzduchu a dopad nějakých kapek na své nohavice. Nevěřil jsem vlastním očím.
